Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hlavní město světového grindcore opět ožívá. V Trutnově jsou připraveny mentální lázně! A samozřejmě i ti, již jsou na festivalu v hlavní roli. Fanoušci. Ne, to není nějaká marketingová floskule. Obscene Extreme je takový, jaký je, hlavně díky svým fanouškům. Nikde na světě jsem na festivalu neviděl tolik nadšených úsměvů a ryzí radosti z hudby i atmosféry, nikde na světě návštěvníci festivalu nepláčou dojetím, když už je konec a nikde na světě není občas vidět kapela, protože je prostě zastíněna fans. Tak jo, možná někde na světě se to stane, ale zdaleka ne v té míře, jako tady.
Poměrně dost dobře si vybavuji dvacátý ročník, který byl také obrovský, ale 25 let festivalu ho dle mého ohledně počtu lidí zastínilo. A víte, kdo měl nejvíce fanoušků v kotli i hledišti? Tak moc, že jsem po celém areálu hledal místo, odkud by šlo něco rozumně vyfotit, a stejně ho nenašel? Tak schválně hádejte. Malá nápověda. NAPALM DEATH to nebyli.
Když jsem dojel na místo, uvědomil jsem si, že fanoušci, kteří sem jezdí už hodně dlouho, mají k sobě fakt specifický vztah. Silně každý rok vnímáte lidi, se kterými jste nikdy nemluvili, takže neznáte ani jejich jméno. Nebo alespoň já je díky své introvertní povaze neznám. Ale přesto je nějakým způsobem znáte. Vnímáte to, že už sem pět let nejezdí Manny, jehož jméno jsem se dozvěděl, až když zemřel krátce před ročníkem v roce 2019 a psal jsem o něm v prvních dojmech před pěti lety.
A hledal jsem letos zbytečně i další ustálené figurky festivalu. Nedorazil letos čahoun v kostýmu Bohouše Stejskala, ani armygirl s černou lodičkou a svalovcem s nábojnicemi a vrtulkovou čapkou. Snad budou aspoň na Brutal Assaultu, kde se sem tam také mihnou, ale ve výsledku se ztratí v těch desítkách tisících lidí. A nebyli další, které bych mohl popsat, a každý pravidelný fanda festivalu bude vědět, o koho jde. Je to, jako když se koukáte na oblíbený seriál a najednou, z ničeho nic, tam není hlavní postava. Na Obscene Extreme jsou hlavními postavami všichni. Všichni tihle freaks se podílí na tom, čím ten festival je.
Každý rok vnímáte ještě jednu věc. Vidíte, jak všichni ti lidi stárnou. Že „ta drobná hypertemperamentní holka s nakažlivým úsměvem“, která funguje jako stagediverská rozbuška, má už šedivý vlasy a dříve vysekaný partybeast viking najednou nosí zakulacený bříško. Nebo že někdo z crew výrazně zhubl kvůi nemoci.
Díky tomu jsem se letos zamyslel, jestli má Obscene co dát i mladé generaci, protože ta na festival také jezdí. Poslech těch starých dinosaurů, kteří pokládali základy scény, dokud tu ještě s námi jsou? A (i) představení nějaké nové hudby? Ale ta na festivalu trochu chyběla. Třeba o skvělé kapele FAILURE se v programu píše jako o stále mladé krvi. Ale jak to vnímá asi osmnáctiletý fanoušek extrémní hudby, když zpěvák Los má už šedivý vlasy? Kapelou s nejnižším věkovým průměrem byli zřejmě BRAIN TOURNIQUET, ale ti byli opravdovou výjimkou. Ty mladé kapely a jejich energie mi letos trochu chyběly. Také mě hlavou bleskla myšlenka, jak asi bude vypadat oslava třicátin festivalu. Držím palce, aby i ta nejmladší generace měla na prknech v bojišti zastoupení a o festivalu s třemi křížky na hrbu nezačalo platit lenonovské „Nevěř nikomu, komu je nad třicet.“
Pojďme ale od filozofování zpět k hudbě. Její velkou součástí je zvuk. Už první noc jsem si uvědomil jednu věc. Ačkoliv jsem neměl ucpávky a hodně se pohyboval hned v kotli pod hlavní scénou, tak mi nepíská v uších. To, že byl festival obecně tišší, mělo dvě roviny. Za tu první jsem neskonale rád, protože člověka z hluku nebolela hlava a neměl problémy se sluchem. Tou odvrácenou stranou byl fakt, že pokud jste kapelu poslouchali z horní části areálu, přišla vám „příliš hodná“. Tak na mě působili třeba i IMMOLATION, u nichž jsem část setu pobyl právě nahoře, a kapela tam zdaleka neměla takový tlak v kytarách, jaký bych si představoval. Ale to je jen malá daň za to, že jsem každý večer neusínal s trýznivým tinitem.
Pokud jsme u těch změn, je tu ještě jedna hranice, která se neustále posouvá. Tím je pravidlo pěti sekund. Dříve byli stage crew mnohem nekompromisnější v tom, jak dlouho lidi mohou pobývat na prknech, jež znamenají grind. Teď se to několikrát hodně zvrhlo. Přijde mi vlastně fajn, když kapela na jednu skladbu pozve lidi na stage a udělá se tam párty, ale pokud to trvá nepřetržitě celý set a většina přihlížejících v areálu kapelu po většinu setu ani nezahlédne, případně má ten pohled jen zprostředkovaný z bočních kamer, je to trochu frustrující.
Díky rekordní účasti jsme se nevyvarovali ani front, a to hlavně u grindrmarketu, kde se na festivalový merch stála dlouhá fronta skoro neustále.
Ještě než se dostanu k hudebnímu topu, tak musím zmínit jídlo. Novinkou byl italský pizza-autobus. Ačkoliv měl personál trochu italský zákaznický přístup, tak jsem asi jedl svoji nejlepší festivalovou pizzu na světě. A to podotýkám, že od těch dob, co jsem zmlsaný plzeňským DaPietrem, které ve střední Evropě nemá obdoby, mám na pizzu opravdu vysoké požadavky. Důvody mého nadšení jsou dva. Opravdu vyladěné těsto a pec. Vedle autobusu někdo neustále sekal dřevo a udržoval teplotu a vyplatilo se.
Ale měl jsem toho mnohem více. Grilovaný seitan v Noisebaru, autobusové pizzerii naprosto rovné a parádní vegesushi a kimchi polévku, která mě druhé obscenské ráno zbavila knedlíku v krku, a samozřejmě nemohu nezmínit již klasickou kavárnu Kafka, ačkoliv bych řekl, že jí zdatně roste konkurence.
A teď k té hudbě:
A hudební TOP 5?
WORMROT, DROPDEAD, WHORESNATION, GROINCHURN a AUTOPSY
Mimo hudbu MUTILATED JUDGE, protože u nich jsem fakt nevěřil, zda se na scéně děje to, co právě vidím.
85 minut soustředění. Plně rozkrýt tuhle náročnou a současně velmi inteligentně poskládanou nahrávku ještě potrvá týdny. Extrémní black/death s neprostupnou atmosférou rozpínající se od PORTAL až někam po ULCERATE. Hluboká, zcela pohlcující záležitost.
Mnoho předchozích alb mi uniklo a ta stará už si nevybavuji, možná proto mi „Darkanakrad“ přijde jako podařený materiál na pomezí melodického death metalu a folku. Určitě je to zábavnější a živelnější než novinka z podobného rybníka lovících ENSIFERUM.
Dát si ve Skandinávii na obal Preikestolen je stejné, jako kdyby našinec použil fotku Řípu nebo Trosek. Za otřepaným obalem se však skrývá zasněná prog-rocková záležitost. Jsou to působivé, a přitom nevtíravé melodie, kde významnou roli hraje piano.
Album, které jde ve šlépějích dva roky starého „God's Country”, ale ve všech ohledech se mnou více rezonuje. Je o něco rychlejší, průraznější a kousavější. Přímá srážka stylu kapel jako DAUGHTERS, HARVEY MILK a třeba i ACID BATH.
Všeříkající název alba. Delší tvůrčí pauza u ostravských rozhodně neznamená změnu stylu. Na to už jsou v tom svém pevně usazeni a z této pozice orchestrují další palbu ostrých songů, kterým opět nechybí odpich a chytlavé motivy. Tradičně dobrá práce!
Zásady sice nepustí, ale psát shout po prvním poslechu tohoto (záměrně) kostrbatého propletence není lehký úkol. Na druhou stranu jsou to stále ti samí GIGAN se svým živelně-technickým a pořád kreativním death metalem. A také i pro mnohé nestravitelným.
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
