Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hlavní město světového grindcore opět ožívá. V Trutnově jsou připraveny mentální lázně! A samozřejmě i ti, již jsou na festivalu v hlavní roli. Fanoušci. Ne, to není nějaká marketingová floskule. Obscene Extreme je takový, jaký je, hlavně díky svým fanouškům. Nikde na světě jsem na festivalu neviděl tolik nadšených úsměvů a ryzí radosti z hudby i atmosféry, nikde na světě návštěvníci festivalu nepláčou dojetím, když už je konec a nikde na světě není občas vidět kapela, protože je prostě zastíněna fans. Tak jo, možná někde na světě se to stane, ale zdaleka ne v té míře, jako tady.
Poměrně dost dobře si vybavuji dvacátý ročník, který byl také obrovský, ale 25 let festivalu ho dle mého ohledně počtu lidí zastínilo. A víte, kdo měl nejvíce fanoušků v kotli i hledišti? Tak moc, že jsem po celém areálu hledal místo, odkud by šlo něco rozumně vyfotit, a stejně ho nenašel? Tak schválně hádejte. Malá nápověda. NAPALM DEATH to nebyli.
Když jsem dojel na místo, uvědomil jsem si, že fanoušci, kteří sem jezdí už hodně dlouho, mají k sobě fakt specifický vztah. Silně každý rok vnímáte lidi, se kterými jste nikdy nemluvili, takže neznáte ani jejich jméno. Nebo alespoň já je díky své introvertní povaze neznám. Ale přesto je nějakým způsobem znáte. Vnímáte to, že už sem pět let nejezdí Manny, jehož jméno jsem se dozvěděl, až když zemřel krátce před ročníkem v roce 2019 a psal jsem o něm v prvních dojmech před pěti lety.
A hledal jsem letos zbytečně i další ustálené figurky festivalu. Nedorazil letos čahoun v kostýmu Bohouše Stejskala, ani armygirl s černou lodičkou a svalovcem s nábojnicemi a vrtulkovou čapkou. Snad budou aspoň na Brutal Assaultu, kde se sem tam také mihnou, ale ve výsledku se ztratí v těch desítkách tisících lidí. A nebyli další, které bych mohl popsat, a každý pravidelný fanda festivalu bude vědět, o koho jde. Je to, jako když se koukáte na oblíbený seriál a najednou, z ničeho nic, tam není hlavní postava. Na Obscene Extreme jsou hlavními postavami všichni. Všichni tihle freaks se podílí na tom, čím ten festival je.
Každý rok vnímáte ještě jednu věc. Vidíte, jak všichni ti lidi stárnou. Že „ta drobná hypertemperamentní holka s nakažlivým úsměvem“, která funguje jako stagediverská rozbuška, má už šedivý vlasy a dříve vysekaný partybeast viking najednou nosí zakulacený bříško. Nebo že někdo z crew výrazně zhubl kvůi nemoci.
Díky tomu jsem se letos zamyslel, jestli má Obscene co dát i mladé generaci, protože ta na festival také jezdí. Poslech těch starých dinosaurů, kteří pokládali základy scény, dokud tu ještě s námi jsou? A (i) představení nějaké nové hudby? Ale ta na festivalu trochu chyběla. Třeba o skvělé kapele FAILURE se v programu píše jako o stále mladé krvi. Ale jak to vnímá asi osmnáctiletý fanoušek extrémní hudby, když zpěvák Los má už šedivý vlasy? Kapelou s nejnižším věkovým průměrem byli zřejmě BRAIN TOURNIQUET, ale ti byli opravdovou výjimkou. Ty mladé kapely a jejich energie mi letos trochu chyběly. Také mě hlavou bleskla myšlenka, jak asi bude vypadat oslava třicátin festivalu. Držím palce, aby i ta nejmladší generace měla na prknech v bojišti zastoupení a o festivalu s třemi křížky na hrbu nezačalo platit lenonovské „Nevěř nikomu, komu je nad třicet.“
Pojďme ale od filozofování zpět k hudbě. Její velkou součástí je zvuk. Už první noc jsem si uvědomil jednu věc. Ačkoliv jsem neměl ucpávky a hodně se pohyboval hned v kotli pod hlavní scénou, tak mi nepíská v uších. To, že byl festival obecně tišší, mělo dvě roviny. Za tu první jsem neskonale rád, protože člověka z hluku nebolela hlava a neměl problémy se sluchem. Tou odvrácenou stranou byl fakt, že pokud jste kapelu poslouchali z horní části areálu, přišla vám „příliš hodná“. Tak na mě působili třeba i IMMOLATION, u nichž jsem část setu pobyl právě nahoře, a kapela tam zdaleka neměla takový tlak v kytarách, jaký bych si představoval. Ale to je jen malá daň za to, že jsem každý večer neusínal s trýznivým tinitem.
Pokud jsme u těch změn, je tu ještě jedna hranice, která se neustále posouvá. Tím je pravidlo pěti sekund. Dříve byli stage crew mnohem nekompromisnější v tom, jak dlouho lidi mohou pobývat na prknech, jež znamenají grind. Teď se to několikrát hodně zvrhlo. Přijde mi vlastně fajn, když kapela na jednu skladbu pozve lidi na stage a udělá se tam párty, ale pokud to trvá nepřetržitě celý set a většina přihlížejících v areálu kapelu po většinu setu ani nezahlédne, případně má ten pohled jen zprostředkovaný z bočních kamer, je to trochu frustrující.
Díky rekordní účasti jsme se nevyvarovali ani front, a to hlavně u grindrmarketu, kde se na festivalový merch stála dlouhá fronta skoro neustále.
Ještě než se dostanu k hudebnímu topu, tak musím zmínit jídlo. Novinkou byl italský pizza-autobus. Ačkoliv měl personál trochu italský zákaznický přístup, tak jsem asi jedl svoji nejlepší festivalovou pizzu na světě. A to podotýkám, že od těch dob, co jsem zmlsaný plzeňským DaPietrem, které ve střední Evropě nemá obdoby, mám na pizzu opravdu vysoké požadavky. Důvody mého nadšení jsou dva. Opravdu vyladěné těsto a pec. Vedle autobusu někdo neustále sekal dřevo a udržoval teplotu a vyplatilo se.
Ale měl jsem toho mnohem více. Grilovaný seitan v Noisebaru, autobusové pizzerii naprosto rovné a parádní vegesushi a kimchi polévku, která mě druhé obscenské ráno zbavila knedlíku v krku, a samozřejmě nemohu nezmínit již klasickou kavárnu Kafka, ačkoliv bych řekl, že jí zdatně roste konkurence.
A teď k té hudbě:
A hudební TOP 5?
WORMROT, DROPDEAD, WHORESNATION, GROINCHURN a AUTOPSY
Mimo hudbu MUTILATED JUDGE, protože u nich jsem fakt nevěřil, zda se na scéně děje to, co právě vidím.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
